PROČ KŘESŤANÉ POTŘEBUJÍ KOSTEL ?

Když je ve státě náboženská svoboda, křesťané si budují stavby, které jsou určené k bohoslužbě. Viditelné kostely ukazují církev žijící v daném místě, přebývání Boha mezi smířenými a s Kristem spojenými lidmi. Je to dům modlitby, ve kterém se slaví a uchovává eucharistie. Dům, ve kterém se shromažďují věřící a je uctíván Boží Syn, náš Spasitel. Má se skvít čistotou, má být upravený pro modlitbu, rozjímání, smíření neboli obrácení se k Otci, od kterého jsme se hříchem vzdálili; kde se konají posvátné obřady: přijetí křtu, biřmování, svátosti manželství a je posledním místem rozloučení s dočasným domovem při odchodu do věčného království radosti, blaženosti a lásky k našemu Otci Stvořiteli. Má být také prostorem, který vybízí ke zpytování a tiché modlitbě, k projevům lítosti a hledání smíření, přijetí Krista v eucharistii. Je to místo, kde uslyší každý, kdo má zájem, slovo Boží, které mu dává sílu, kde se slovo Boží hlásá a k němuž se obrací pozornost nás, křesťanů. Je to symbol otcovského domu, ke kterému putují synové a dcery Boží. Je to symbol přechodu ze světa raněného hříchem a nedokonalostí do světa nového, radostného, k němuž jsou povoláni všichni lidé věřící či nevěřící. Všichni mají právo hledat dar víry a útěchu. Ježíš sám řekl: „… větší radost bude v nebi nad jedním zbloudilým navrátilcem než nad 99 spravedlivými …“. Sám se za svého života stýkal se všemi lidmi bez rozdílu, až mu to jeho učedníci vytýkali. V kostelích slaví tedy církev veřejně bohoslužby k oslavě Nejsvětější Trojice, naslouchá Božímu slovu, zpívá chvalozpěvy, modlí se, přináší oběť Krista svátostně přítomného ve shromáždění. Církev je společenství věřících, kteří vzdávají úctu svému Pánu ve svém jazyce a děkují mu za všechna dobrodiní. Rozmanité liturgické tradice či rituály, právoplatně uznané, vyznačující a sdělující totéž Kristovo tajemství, jsou projevem všeobecnosti církve. Měřítkem je věrnost apoštolské tradici, která je vyznačena i zaručena apoštolskou posloupností. Náboženství vděčí za svůj vznik tomu, že člověk je bytostí schopnou dávat otázky nejenom sám sobě, ale všemu co kolem sebe vidí, či co vidět může, na všechny činnosti, na všechny i ty nejmenší a největší jevy nebo procesy, aniž by to bylo jeho smyslům přístupné anebo nepřístupné. Bůh JEST bez jakéhokoliv vymezení nebo omezení. Liší se od kteréhokoliv stvořeného jsoucna. Bůh je bytím, které je samo od sebe jsoucím. Je čirou skutečností, nemá v sobě žádnou neuskutečněnou možnost. Své bytí nemá od jiného, ale sám od sebe.

Víra je nadpřirozená schopnost a liší se od předmětu víry. Bývá srovnávána s pozemským světlem, které vidíme prostřednictvím předmětů, jež je odráží. Samo o sobě je nevidíme. Tak i neviditelná ctnost víry se zviditelňuje pomocí předmětů a jevů, pomocí kterých je použita a uplatněna. Vyznání víry shrnuje dary, které Bůh jako původce všeho dobra, jako Vykupitel, Posvětitel, dává člověku.

…klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství

a za tvou věrnost; …podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky …Bože, zkoumej

mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu

trápení, a po cestě věčnosti mě veď !